Na FB jsem zachytil komentáře, které celou věc staví do úplně nového světla. Možná mi nakonec nezbude nic jinýho, než se Mílovi omluvit a doma si vystavit jeho bustu.
Martin Brzobohatý: Kde ostatní vidí poloretardovaného moulu a idiota, já vidím jednoho z nejbystřejších filozofů současnosti, který nevídaným způsobem navazuje na tradici poststrukturalistického myslitele Jacquesa Derridy a zároveň jej i v mnoha ohledech překonává. Pokusím se vysvětlit proč.
Svým elegantním a břitkým aforismem “nechci zabrušovat, abych pak nemusel vybrušovat” umně podkopává základy celé západní filozofie. Říká nám tím: veškerá lidská komunikace je marná. Všichni se snažíme používat jazyk k vyjádření vlastní individuality, jenže jazyk individuální není. Pokud někomu řeknu: “mám strach”, využiji tím pouze sdílený kód jazyka a druhý nikdy nepochopí, co doopravdy prožívám. Celá lidská bytnost se tedy podle Roznera nachází na onom pomyslném bodě mezi zabrušováním a vybrušováním. Už od narození, od dob, kdy se naučíme jazyku, se snažíme vybrušovat, ale nejde to, neustále do něj zpátky zabrušujeme bez jakékoliv alternativy.
Na rozdíl od Derridy, který upadl do nihilismu, Rozner jde pro řešení elegantně k některým konceptům východní filozofie. V předvolební debatě na ČT říká: “asi mě to nezajímá” popř. “nemám na to názor”. Apatie. Odmítnutí si cokoliv myslet, v jeho případě vůbec používat mozek. Co může působit jako nesmyslné a pomatené blekotání je svým způsobem mistrná taktika subverze jazyka. Když se snaží říct odbyrokratizovat, je to dojemná snaha prolomit sdílený kód lidské řeči a dostat se k jiné lidské bytosti v celé své úplnosti.
Jan Gerych: "Celá lidská bytnost se tedy podle Roznera nachází na onom pomyslném bodě mezi zabrušováním a vybrušováním."
Anežka Jutwen Michnová: Rozner ve skutecnosti pouzil "zabrusovat/vybrusovat SE", cimz totalne rozbiji koncepci jazyka jako kodu a velmi uprimne tim odhaluje podstatu lidske komunikace.
O neco podobneho se pokusil i Landa se svou kodovou reci, kterou se snazil poukazat na absurditu toho, jake vyznamy slovum prirazujeme, nicmene sam pouzil popkulturni odkazy, cimz svuj experiment diskreditoval.
Naproti tomu Rozner dokazal dvema slovy, jejich tvar nenapadne modifikoval, ze je nase komunikace postavena na predporozumeni a ze ve skutecnosti do hloubky nezkoumame jazyk a rec samotnou.
Svym sveraznym zpusobem nas nabada, abychom si peclive naslouchali a odhalovali "chyby" v kodu (reci), ktere vedou ke skutecnemu porozumeni.
Jan Hrdlička: Skutečně! Jsou to velikáni a předběhli dobu, to je jasné. A co Richard Krajčo nebo Tomáš Klus a jejich následníci. Je jasné, že tito giganti a mistři slova zašli tak daleko, že zapřeli sami sebe. Věděli, že se stanou tretkou jednodušších lidí, ale svou hudbou a texty se snaží v těch ostatních záměrně vyprovokovat pocity ukryté často hlouběji než se odvažujeme sami sobě přiznat. Stud, nenávist a vztek, nejistota a nedůvěra k jiným lidem, jež se mě tak často zmocňují když slyším rádio mě jasně ukazují, jak moc jsem otrokem své mysli, která mnou takto zmítá. Takže ano, tito lidé mocně předbíhající dobu jsou mezi námi, važme si jich.
